Jak to bude? Zpřístupnění šikmé věže kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem
Zpřístupněná věž kostela bývá u velkých měst očekávanou turistickou atrakcí. Byť jde často o uživatelsky nepříliš komfortní službu, kde se turista musí vypořádat až s krkolomnou komunikací přizpůsobenou původní dispozici, představuje zároveň velmi vyhledávaný turistický cíl. Ústí nad Labem je město s omezeným turistickým ruchem a pověstí poznamenanou klišé o „špinavém a smradlavém městě chemických továren“. Podobná atrakce by tuto neblahou image města pozitivně ovlivnila. Navíc, když onou věží je tzv. šikmá věž kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Tato věž sama o sobě zaujímá už dlouhodobě v oficiálních propagačních materiálech města i kraje místo významné turistické kuriozity s dramatickým osudem památky poškozené bombardováním na konci druhé světové války, kdy se po zásahu několika leteckých pum věž vyhnula od vertikály o dva metry a pasovala se na nejšikmější věž střední Evropy. Ve spojení s bohatou historií městského kostela sahající do 13. století a jménem slavného architekta Josefa Mockera, který v rámci architektonického vývoje dovršil stavbu na začátku 20. století do současného vzhledu, to činí šikmou věž dominantou města s velkým a doposud chabě využitým turistickým potenciálem.
Myšlenka na zpřístupnění věže není úplně nová, skupina složená z ústeckých historiků a architektů o ní mluví už zhruba deset let. Avšak doposud se nedařilo její realizaci nikam posunout. Vše troskotalo na nezájmu politické reprezentace města a majitele objektu římskokatolické církve. Teprve, když se nápadu ujala Ústecká komunitní nadace, daly se věci do pohybu. Nadace na sebe vzala organizaci projektu i získání finančních prostředků. Celý projekt navíc povýšila o komunitní rozměr, neboť na zpřístupnění věže by se měli skládat sami Ústečané. Dnes má projekt jednoznačnou podporu vedení města i církve.
Vzhledem k tomu, že je kostel památkově chráněnou budovou s mimořádným významem pro dějiny města a iniciátoři projektu působí jako místní historici a architekti, od počátku se úvahy nesly v duchu maximálního respektu k památkové hodnotě objektu. Jako nejvýhodnější řešení po dlouhých diskuzích vyšlo obnovit vnější schodiště na věž, které se zřítilo roku 1945 při bombardování a nebylo nikdy znovu vystavěno. Tím byla věž prakticky odříznuta od přirozeného přístupu a jedinou spojnicí zůstal krkolomný průlez z krovu nad chrámovou lodí. Zřícené schodiště tvořilo rizalit v rohu mezi věží a chrámovou lodí a bylo Mockrovým novotvarem. Zůstal po něm jen zaslepený dveřní otvor v druhém nadzemním podlaží.
Z diskuzí dále vzešlo, že by bylo ideální vztyčit schodiště konstrukčně nezávislé na věži kostela, tedy samonosné, nepříliš hmotné, snadno demontovatelné. Zároveň by mělo splňovat nejvyšší nároky architektonické, tedy mělo by být svébytné, originální, efektní a přitom ohleduplné ke středověké památce. Takové specifické požadavky odpovídají právě tvorbě jednoho z nejznámějších českých architektů současnosti Martina Rajniše, který vyniká coby autor řady unikátních dřevěných konstrukcí (např. Česká poštovna na Sněžce). Za ně obdržel několik prestižních českých i mezinárodních ocenění. Po oslovení se této výzvy nadšeně ujal.
Zpřístupněním věže by veřejnost dostala příležitost obdivovat zblízka skrytou tvář Mokrovy architektury, unikátní soubor zvonů z vrcholného středověku, z nichž jeden nese portrét Jana Husa, i kochat se výhledem na město z někdejšího bytu zvoníka. Další minimálně známou atrakcí interiéru věže jsou vnitřní konstrukční zásahy z dílny slavného autora železobetonových konstrukcí Bedřicha Hacara, který zaštítil zajištění staticky silně narušené věže v době, kdy se tehdy věnoval válkou poškozeným památkám, například klášteru v Emauzích. Jeho tvorba v podobě několika železobetonových límců a ocelových táhel a tu sice není architektonicky tak výrazně formovaná jako právě v Emauzích, přesto zůstává atraktivní a dramatická. Vrchol prohlídky představuje fyzická ukázka šikmosti věže, kdy podlaha v posledním patře je natolik nahnutá, že po pouhém položení lahve na zem se ta vlastní vahou a překvapivě rychle odválí do kouta.
Zdroj: Ústecká komunitní nadace
